« Úvod | A co když je důvod svě... »

Jak nás, socialistické děti, učili nenávidět

Tento článek píši náhradou za obdobný, možná i lépe a jemněji psaný, který jsem již publikoval kdesi na internetu, ale nemohu se k němu dostat. Tuším, že to bylo na stránkách seznamu.cz, kde mi byl znemožněn přístup do mé mailové schránky a na mé dotazy proč jsem dodnes nedostal odpověď od příslušných cenzorů, či díky příslušné cenzuře. Dotaz jsem na ně vznesl minimálně třikrát.

O amerických kotlářích a našem hrdinovi strojvůdci
--------------------------------------------------


Socialistická škola v naší ČSSR, vyřazovala z učebnic buržoasní republiky to, co bylo ideologicky vadné, ohrožovalo mravní a světonázorovou výchovu mladých jedinců,atd., na čemž není nic špatného. Bohužel se to dělo až do takových absurdit, že to otáčelo někdy pod politicko-ideovým vlivem SSSR, i logiku dějin a tím i formování mladých charakterů do záporných poloh a demagogií s pěstováním zárodků nenávisti k jiné třídě nežli dělnicko-rolnické, k jiným společensko-ekonomickým systémům nežli přesně těm co prosazovali myšlenku komunismu a mezi nimy ještě proti těm, co slepě nekráčeli podle pokynů a linie SSSR a chtěli jít nenásilnou cestou např. volné soutěže a pozvolného vylepšování v souladu s pravdou a rozumem lidstva až se nakonec jeví, že vlastně proti všem, existuje-li jediný diktátor coby bůh a vrchol.
A tak se také v našich školních učebnicích=čítankách na základních devítiletých školách objevil článek o hrdinovi z konce druhé světové války, článek o jednom českém strojvůdci osobního vlaku.


   Obsahem článku byl "hrdinný" čin českého strojvůdce, odehrávající se ke konci druhé svět. války kdesi na západě naší němci okupované vlasti, který po varovném přeletu amerického stíhače bez použití zbraní signalizoval, že bude na vlak příště útočit. Strojvůdce tedy zastavil vlak, lidé vystoupili a odebrali se do bezpečné vzdálenosti od něj a strojvůdce mezitím odpojil od vlaku parní lokomotivu a rozhodl se ji zachránit před prostřílením jejího kotle. Věděl, že nedaleko už je tunel, kam když se mu podaří dojet nežli se letec vrátí, tak lokomotivu zachrání. To se mu také nakonec podařilo i když už se americký stihač vracel, splnit svůj bojový úkol.Strojvůdce se cítil jako hrdina a také tak byl v článku hodnocen.


   Nyní se vžijme do tehdejší situace. Pousím se to přiblížit dalším generacím i z pohledu a praxe tehdejších našich obyvatel, kteří takové události přímo zažívali. Moje maminka toto období, coby dospívající, již až patnáctiletá dívka zažívala na dnešním západočeském území v okolí Domažlic až Železné Rudy, zóně osvobozené našimy spojenneckými vojsky USA. Přímo od ní jsem se tedy dozvěděl,
jak takové nálety stíhačů USA nad naším územím vypadaly.Těmto stíhačům se mezi tamním lidem obecně říkalo kotláři. Kotláři proto, že jejich úkolem bylo, na území nepřátel či okupovaných nepřáteli, ničit ta zařízení, která by mohla sloužit nepříteli. V dopravě se jednalo o lokomotivy, tehdy ještě parní, a těm stačilo prostřílet kotel a vyřadit je tak na velmi dlouhou dobu z provozu. Aby se to obešlo bez i náhodných lidských obětí, bylo jakousi nepsanou dohodou mezi naším spojencem ve válce, tedy i USA, to, že přilétnuvší kotlář výstražně nejdříve přeletěl nad vlakem a dal tak bez použití svých zbraní možnost všem lidem opustit nebezpečný prostor a teprve poté skutečně zaútočil a prostřílel u lokomotivy kotel. Byla válka a zbytečných obětí již bylo mnoho a tak takové jednání bylo velmi lidské.Pokud tedy náš "hrdina" zachraňoval lokomotivu před plněním bojových úkolů našich spojeneckých vojsk, dopouštěl se nepřímo boje proti nim a navíc podpory fašistické koalice, s možností, že napříště již za takovouto jeho hrdinnou akci nebude kotlář čekat a prostřílí lokomotivu ihned, což může mít za následek i lidské oběti, neb nelze spoléhat, že za rychlosti letu, jeho střely budou všechny přesně ničit jen kotel lokomotivy.
  A tak nás, mladé socialistické děti učili logice, že náš spojenec je náš nepřítel, protože si to vedení Sovětského svazu přálo.


Píši to zejména proto, protože jsem na svoji vlastní bytost osobně měl možnost poznat, že se tento stav nezměnil v myšlení a jednání mnohých těch, kteří do naší vlasti přišli z bývalého Sovětského svazu a to i v rozporu s přáním a zájmy našeho lidu, jak v letech tzv. pražského jara 1967-1968, ale i v letech po tzv. sametové revoluci roku 1989, prakticky dodnes.


 


 


Další navazuje článek:


Jak jsem pracoval v hotelu Hilton Praha
-----------------------------------------------


 


08.05.2010 21:55 | Autor: DaliborZvolsky@centrum.cz | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se